Psychologická práce s mládeží

Dětská a dorostová psychiatrie a psychoterapie je relativně mladým speciálním oborem medicíny, který se vyznačuje některými zvláštnostmi: není žádnou „zvláštní aplikací“ dospělé psychiatrie, podobně jako nemůže být vývojová psychologie dospělosti aplikací vývojové psychologie dětského a dorostového věku.
Spíše se ukazuje, že vývoj dospělé psychiatrie byl podnícen některými inovacemi v dětské a dorostové psychiatrii.
Platí to především pro význam psychoterapie v psychiatrii, zvláště systemické rodinné terapie, která měla vždy velký praktický význam při práci s dětmi, adolescenty a rodiči.
Platí to také pro multidimensionální přístup u všech psychických poruch,
Platí to také pro vývojově psychopatologické hledisko problémového psychického vývoje.

Snad nejčastější poruchou v dětství a adolescenci jsou poruchy chování. Uvádí se prevalence od 6 do 16 % pro hochy a od 2 do 9 % pro dívky. Zdá se, že je vyšší ve městech než na venkově a že prevalence vzrůstá (DSM IV).
Zatímco v dospělosti jsou poruchy chování vzácně používanou diferenciálně diagnostickou kategorií, v dětství a adolescenci se používá jako typická deskriptivní diagnóza, která umožňuje vyhnout se předčasné etiologické klasifikaci: tedy všehochuť diagnóz, kam se vejdou všichni, kdo trvale vybočují.
V protikladu k této zdánlivě ledabylé diagnostické praxi stojí opravdu vážná prognóza dětí a adolescentů s touto diagnózou: více jak polovina z nich vykazuje v dospělosti závažné psychické poruchy až po psychózy!

Opakující se a trvalý vzorec chování, který porušuje základní občanská práva a společenské normy a pravidla přiměřené věku. Konkrétně se může jednat o:

1. agresivní chování k lidem nebo zvířatům
2. závažné ničení majetku
3. podvádění a krádeže
4. závažné porušování pravidel

Podstatný je vztah k sociálním normám. Vycházíme z faktu, že orientace dospívajícího na vrstevnické skupiny, případně na určitou subkulturu napomáhá sociálnímu vývoji. Mladiství s poruchami chování vykazují velmi nízkou orientaci na tyto normy oproti průměrné populaci.

V případě, že je porucha omezena pouze na rodinu, existují konstelace, které se podobají sadomasochistickému utváření vztahu. Většinou velmi intenzivní vztahy uvnitř rodiny s přehmaty v jednání, i ze strany dítěte, korelují se vzácnějšími vztahy mimo rodinu. „Domácí tyrani“ se většinou projevují mimo rodinu jako úzkostní, sociálně inkompetentní, spíše agresivně-inhibovaní dospívající.
Sociálně narušení adolescenti, kteří prožívají svou poruchu více samotářsky, se odlišují podstatně od těch, kteří bývají nápadní ve vrstevnické skupině. Porucha u dospívajících, kteří nejsou vázáni k vrstevnické skupině, je vzhledem k vývoji jejich osobnosti považována za závažnější. Skupinoví delikventi prokazují většinou lepší schopnost se vázat než samotáři a jsou tedy také lépe přístupní korigujícím vlivům.
Za poruchou opozičního vzdoru se většinou skrývá vadná pubertální rebelie. V ní se zřetelně projevuje fixace na chování dospělých a nedostatečná diferenciace sebe sama. Ne vzácně je toto chování posilováno bezpodmínečnou podporováním a nereflektováním na výchovný vliv rodičů.

Podobně jako jsou mnohoznačné problémy, které se shrnují touto poruchou, jsou mnohoznačné i modely, které ji vysvětlují.

Subjektivní prožitek, který dospělí vnímají jako narušený nebo nepřizpůsobivý, může být velmi variabilní. Adolescent často cítí, že je v právu, že jeho chování má z jeho pohledu a při jeho možnostech smysl, ačkoli se z pohledu dospělého jeví jako nesmyslné. Mezi měřením vlastních sil s dospělými a rozvojem antisociální autonomní zákonitosti neexistuje žádná ostrá hranice. Tato hranice je zprostředkována v procesu socializace a krok po kroku je internalizována.
Normám společnosti neodpovídá morálka v každé rodině nebo společenské skupině.

Při detailnějším přiblížení, tedy při přesnější diagnóze, lze nalézt emoční poruchy skoro u každého dospívajícího, který navzdory poruchám chování naváže kontakt. Jedná se především o depresivní nebo úzkostnou symptomatiku a narcistickou problematiku
Můžeme v zásadě vycházet z toho, že společné strukturování emocionálně konfliktní situace, která je v pozadí problémového chování, ústí do způsobu jednání, jež spěje k řešení. Terapeutická práce, která se věnuje emocionálnímu konfliktu - jestliže může být odkryt a pacient jej unese -je zpravidla úspěšnější než terapie zaměřená pouze na regulaci chování.
Většina dospívajících trpících poruchami chování však není schopna spolupracovat při procesu zaměřeném na konflikty. Pak jsou indikované pragmatické způsoby práce.

Význam emočních poruch v dětství a dospívání bývá všeobecně podceňován. Dítě s poruchami chování je příliš nápadné a většinou je problémem pro blízké dospělé. Tiché dítě, které se v koutku vyrovnává se svým vnitřním problémem nebo se vzdává vývojových kroků na základě vlastních vnitřních problémů, je většinou „poslušné“ dítě, které nedělá „žádné starosti“ (nesmí dělat?).

Práce dětského a dorostového terapeuta:
Dětský a dorostový psychiatr pracuje v průsečíku mnoha profesí a druhů specializované péče, zvláště s odborem péče o děti, dětskými ústavy, pedagogickými poradnami a základními i zvláštními školami. Celková systémová péče v této oblasti se vyznačuje nápadnou nedostatečností. Nedostatečný počet dětských a dorostových psychiatrů a psychoterapeutů vede k „náhradní“ péči o děti a adolescenty v poradnách (ambulantně), v ústavech (hospitalizace) nebo jsou v péči dospělých psychiatrů. Potřeba dětských a dorostových psychiatrů nebude patrně ani v dalších letech dostatečně uspokojena.
Většina problémů dětí a dospívajících nebo s dětmi a dospívajícími nevyžaduje často psychiatrickou ale psychoterapeutickou pomoc.Změny podmínek v sociální a/nebo pedagogické / rodinné oblasti jsou často prvořadé.
K diagnostické rozvaze užívá dětský a dorostový psychiatr vyšetření kooperujících profesionálů a vyhodnocuje je z celkového pohledu. Po dohodě s pacientem a jeho pečovateli navrhuje terapeutický plán.

Orientační pomůckou v problematice se může stát víceosý klasifikační systému dětské a dorostové psychiatrie:
1.osa: psychické poruchy
2.osa: dané vývojové deficity
3.osa: intelekt
4.osa: tělesná onemocnění
5.osa: akutní sociální zátěž
6.osa: celková schopnost adaptace

Závěr:

• Terapeutická nabídka je principiálně multidimensionální. Biologické intervence ustupují do pozadí před psychoterapeutickými a sociálně-pedagogickými přístupy.
• Psychiatrie a psychoterapie dětí a dospívajících jsou vhodné ve společnosti rodičů a jiných opatrovníků.
• Rodiče nebo jiné důležité blízké osoby postiženého dítěte mají status pacienta přinejmenším v tom smyslu, že jsou poruchou dítěte též postiženi a sami potřebují pomoc.
• Diagnózy jsou většinou popisné a vyhýbají se unáhlenému „značkování“ dětí a dospívajících jako „psychicky narušených“. Zakládají mnohem spíše psychiatricko-psychoterapeutické možnost pomoci i u závažných krizí, které jsou spojeny s vývojovými fázemi v určitém věku.
• V mnohých případech je časné rozpoznání a časná léčba považována za nejdůležitější faktor, který má pozitivní vliv na eventuální životní prognózu psychicky zranitelného člověka.

Jste tady: home > Produkty a služby > Psychoterapie > Psychologická práce s mládeží

 
 
 

info@aktip.cz | Ceník služeb | Kalendář akcí | FAQ | international