AKTIP - Konzultační a terapeutický institut Praha

Psychoterapie v psychosomatice

Fenomén řeči

Mít svět je možné díky řeči. Ale to, jak si ji člověk osvojuje, ukazuje k tomu, jak také získává svět.

Učit se mluvit neznamená být uváděn do užívání již hotového nástroje označování nám důvěrně známého světa, nýbrž znamená získávat důvěrnou známost světa samého i toho, jak se s ním setkáváme“.

Jiným a dalším rysem řeči je to, že není určena jednotlivci, ale má smysl pouze jako rozhovor s druhými. Nepatří mně, ale nám. Je určena dialogu, rozhovoru lidí. Je také známo, že to, co je řečeno, odkazuje k nevyslovenému, odkazuje k souvislostem, které, aby řeč byla srozumitelná, již máme nebo teprve musíme najít. Hledání souvislostí je cesta otázek a odpovědí, které jsou v rozhovoru kladeny.
Hledání je komunikace. Teprve potom, když jsou všechny potřebné otázky zodpovězeny, rozumíme řečenému.

Čeština používá pro rozumovou činnost slovo poznání, poznávat, které zdůrazňuje nikoliv jen formy myšlenkových aktů, ale jiný významný aspekt rozumu, totiž vytváření známosti, důvěrnosti, tedy vztahu. Poznávat znamená vstoupit do známosti, vytvořit důvěrné a bezpečné vztahové prostředí, mít osobní vázanost a osobní účast na okrsku světa, na své vůlastní osobě, na svém vlastním zdraví.

Přítomnost druhé strany v myšlenkových operacích také nějak prožíváme, nejen ji myšlením suše a chladně zkoumáme. Myšlením s myšleným nějak zacházíme, dělíme , spojujeme jedno s druhým, oddělujeme a vyjímáme to, co považujeme za významné, přesouváme, měníme. A tak vstupujeme do intimních oblastí toho, co není na první pohled zřejmé.
To, že myšlení je plné emocí dosvědčují výroky myslitelů o tom, jak myšlení prožívají, např. jako největší dobrodružství, radost, úžas, zábavu.

Tato skutečnost je pro myšlení závazná. Tam, kde není myšlení vztahem, důvěrnou a známou blízkostí, péčí i zájmem, láskou a odpovědností, ztrácí myšlení vyjádřené řečí svět, ohrožuje jej a spolu s člověkem se rozpadá.

O nemoci celého člověka

Vznik psychoterapie je od samého počátku úzce svázán s výkladem řeči. S. Freud jako jeden z prvních pochopil, že projevy příznaků duševních nemocí, snů, těla i lidských výtvorů je možné, a taky potřebné sjednotit, a to výkladem.

Přinesl do psychologie a psychoterapie metodu, která otevřela zcela nové možnosti usouvztažňování různých rovin projevu lidské existence i porozumění člověku vůbec, totiž výklad, hermeneutiku.

Pozorování psychoterapeutického procesu a zkoumání nemocí vedou nutně k zamyšlení, co psychoterapie je, a čím naopak není. Protože východiskem úvah o cílech jakékoliv léčby obyčejně bývá její „předmět“, totiž onemocnění, mohou být užitečná některá srovnání.

V somatické medicíně se nemoc chápe jako materiálně vykazatelné poškození tkáně či jako orgánová porucha, jako patofyziologický proces. Symptomy nemoci jsou pozorovatelné na těle nemocného přímým vyšetřením, čím dál víc ji však určujeme pomocí laboratorních anebo jiných technických diagnostických metod a zkoušek. Samotná výpověď pacienta o nemoci se stala jen druhotným zdrojem informací.

Současná medicína celkovou situaci nemocného odložila, nezajímala se o ni a soustředila se především na somatické souvislosti nemoci. Jakmile jsou pacientovy potíže odstraněny, vrací se zpravidla dotyčný nazpět do svého života, aniž by v něm nastala nějaká významná a přetrvávající duševní změna, kterou by se lékaři měli zabývat. Předpokládá se jaksi automaticky, že s úzdravou těla se dává do pořádku celý člověk. Tato samozřejmost, která by spíše měla být tou největší záhadou, kterou bychom měli co nepozorněji prozkoumat, se však jeví natolik banální, že se jí medicína vážně ani nezabývá.
Tělesná nemoc dle této doktríny vzniká a také se odehrává na lidském těle a nikterak je nepřekračuje.

Celostní medicína však dnes již velmi dobře chápe, že na vzniku somatických onemocnění mají přímý a rozhodující podíl duševní, sociální, kulturně-duchovní a historické činitelé. A jsou, jak přesvědčivě ukázaly kulturně antropologické studie, také její součástí.

Bolesti

Signifikantní jsou rozdíly ve věcech bolesti a utrpení, se kterými je nemoc neodmyslitelně spojena. Tělesná bolest se může projevit různě. Můžeme být bodáni, svíráni, trháni a spalováni tělesnými mukami, můžeme se dostat až za práh představitelnosti tělesného utrpení, a tyto bolesti většinou mívají zásadní dopad na celistvost i povahu našeho já.

Tělesná bolest je vůči „já“ vnější, duševní bolest se „já“ týká bezprostředně. Postihuje nás nikoli z periferie, ale přímo z jádra naší bytosti, ohrožuje duševní celistvost a naši identitu. Nejhroznější utrpení jsou právě ta, kdy se sami sobě ztrácíme a tak nám uniká i svět a jeho porozumění. Tělesné utrpení lze odstranit lékem, mastí, nožem nebo jinou věcí. Duševní utrpení může zmírnit nebo odstranit pouze člověk.

Mnohem snadnější a běžnější je nalézt a pochopit smysl duševní bolesti, mnohem obtížnější a často zcela nemožné, je najít smysl bolesti a utrpení tělesného. Duševní bolesti jsou totiž svázány s tím, jak člověk ve světě žije, co jej potkalo, jak sobě či světu (ne)rozumí. Lze v ní nalézt a vystopovat určité souvislosti a psychologické nebo sociální zákonitosti. Jejich ovlivněním nebo ovlivněním postojů k nim lze dokonce duševní bolest zcela odstranit.

Nalézt podobně přímou souvislost mezi bolestí tělesnou a životními událostmi se zdá být absurdní (např.jsme přesvědčeni, že úraz nemá zpravidla žádný vztah k osobní historii), a souvislost se hledá obtížně a komplikovaně, jak vidíme u psychosomatických nemocí.

Smysl tělesné bolesti má důležitý informační význam o důležitosti procesu – nemoci, která právě probíhá. Ale bolest sama o sobě nebývá příležitostí i pobídkou k úzdravě v takové podobě i míře, jak je tomu u duševní bolesti. Mnozí lidé totiž v bolesti teprve nalézají podstatné hodnoty, které dříve pomíjeli nebo jim nerozuměli. Takové porozumění má zcela zásadní léčebný efekt. Pokračováním tohoto pochopení a procesu léčení je možnost změniti hodnotové či mravní postoje. V nemoci člověk může nalézt to, co odkládal a zanedbával, jak o tom svědčí výpovědi lidí, kteří těžce onemocněli.

Psychosomatická psychoterapie

Má-li tělo k člověku promlouvat, musí být jeho řeč srozumitelná. Abychom svému tělu rozuměli, musíme řeč těla přeložit nejlépe do slov, která tvoří text.
Psychosomaticky orientovaná psychoterapie právě takový text v dialogu s klientem vytváří.

Existuje řada falešných představ spojených s přirozeností člověka, které zdomácněly i v některých oblastech psychoterapie. Například neverbální komunikace je považována za ryzejší, přirozenější a pravdivější projev, nežli řeč mluvená. Kdyby však nebyly tělesná řeč reflektována verbálně, kdyby řeč těla nebyla myšlena, a myšlení netvořilo smysluplný text, zůstaly by pouze reflexy, fyziologické reakce či instinktivní anticipace. Těm bychom nemohli nikdy rozumět. Pouze bychom otrocky a slepě vykonávali to, co by nám, bylo již předem dáno bez možnosti cokoliv pochopit a také změnit.
Teprve tehdy, když je do řeči těla vnesen pojem, když je tato řeč myšlená, když se myšlenky utkají v text, začíná se odehrávat terapeutický proces v plné míře naší osobní zodpovědnosti a aktivnímho postoje k procesu úzdravy.
To však nestačí.
Každý výklad je vždy veden v určitém duchu, v rámci určitého předchůdného porozumění, teprve to dává možnost slovy vytvořit myšlenku, smysluplný a srozumitelný soud, názor a text.
Dnes již víme, že fyziologické procesy jsou převoditelné do slov a vyjádřitelné přirozenou řečí, což mimo jiné umožňuje jejich vědomé řízení a ovládání.

Člověk je charakteristický tím, že žijíce v lidských společenstvích, které jsou jeho skutečným domovem, neustále mění okolní svět ve svoji kulturu. A tak mění i sám sebe, svůj osud, své zdraví.

Zdroj:
Boss M.: Psychoanalýza a daseinsanalytika, samizdatový překlad Čálek O., 1975.
Viz. např. Erikson, E.H.: Dětství a společnost (Argo, 2002; v orig. Childhood and Society, Pinguin, London 1953) nebo psychohistorická práce téhož autora Mladý Martin Luther (samizdatový překlad M. Černouška z 80. let min. století).
Binswanger L.: Grundformen und Erkenntnis menschlichen Daseins (Niehans, Zürich, 1953), Bos M.: Psychoanalyse und Daseinsanalytik (Huber, Bern 1957, samizdatový překlad O. Čálek 1975), Condrau G., Gassman M.: Das verletzte Herz (Kreug Verlag, Stuttgart, 1989), Condrau G.: Freud a Heidegger (Triton, 1998).
Descartes R., Úvahy o první filosofii, Praha 1970, nakl. Svoboda;
Descartes R, Rozprava o metodě, Praha 1991, srov. i Husserl E, Karteziánské meditace, Praha 1993, Husserl E, Krize evropských věd a transcendentální fenomenologie, Praha 1972, Patočka J., Úvod do fenomenologické filozofie, Praha 1993).
J.J. Rousseau: Emil, čili o vychování, př. Krecar A., Promberger, 1907,1926.
F.J.J. Buytendijk, in Bolest a naděje, Vyšehrad 1971, Praha.,
shrnutí Jiří Růžička, Praha


AKTIP - Privátní institut psychosomatické péče s biomodulačními metodami - detoxikace, kraniosakrální biodynamické a jiné masáže, psychoterapie a psychoterapeutické poradenství.
Individuální přístup - komplexní péče.
AKTIP není zdravotnické zařízení.
AKTIP     Perucká 23, 120 00 Praha 2 - Vinohrady     +420 737 161 885 (09:00 - 14:00)     info@aktip.cz
Progressive consulting v.o.s. http://www.progressive.cz poskytuje prostor společenství samostatně podnikajících osob 484
V případě, že je poskytovatel konkrétní služby plátcem DPH, je cena uvedená včetně DPH.

Jste tady: home > O nás > Psychoterapie v psychosomatice

Navigace:

Navigace v této sekci:

 
 
 
info@aktip.cz | Ceník služeb | Kalendář akcí | FAQ | GDPR